O ODVAZE BÝT NEOBLÍBENÝM

3.5.2022 - Tuesday

INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGIE, ANEB O ODVAZE BÝTI NEOBLÍBENÝM

Před sty lety žil Alfred Adler, rakouský lékař a psycholog, který byl současníkem Freuda a Junga, a který položil základy psychologické školy s velmi radikálními myšlenkami. Učil, že svět a život v něm jsou jednoduché a že lidé mají v kterémkoliv okamžiku štěstí na dosah ruky. Nebyl žádným filozofem, který by byl odtržený od společnosti, a stejně jako Sokrates předával své myšlenky klientům formou dialogu. Ve svých 44 letech byl odveden na vojnu jako lékař, který měl za úkol co nejrychleji vrátit vojáky, poznamenané hrůzou první světové války, zpět na frontu. Hrůzy války zažil na vlastní kůži, přesto v tuto dobu předložil koncept "pocitu sounáležitosti," na rozdíl od Freudova konceptu "pudu smrti," čili destruktivní tendenci lidí vůči okolnímu životu.

Jeho učení na rozdíl od etiologie, tedy konceptu příčiny a následku, naopak pracovalo s pojmem "teleologie," neboli našich současných a budoucích cílů. Alder netvrdil, že by prožitá traumata z minulosti silně neovlivnily vývoj osobnosti jedince, ale jejich vliv sám o sobě nic nepředurčuje. My sami jsme schopni určit svůj budoucí život tím, jaký význam svým minulým zážitkům připíšeme. Přijímáme stokrát více informací, než jich vydáváme a pouhou desetimiliontinu z nich vědomě zpracováváme. Tím chci říct, že každý z nás žije ve svém subjektivním světě, ve kterém se zaměřujeme na ty informace, které jsou v souladu s našimi cíli. Nejsme křehké bytosti, které jsou vydané napospas traumatu a determinismu, ale jsme naopak tvůrci své vlastní reality. Když dokážeme změnit sami sebe a tím i naše vnímání světa, změní se okolní svět a lidé v něm.

Na náš životní styl a naše já měly samozřejmě vliv rasa, národnost, kultura a rodinné prostředí, ale finální volbu naší osobnosti jsme zvolili kolem deseti let, samozřejmě podvědomě. Pokud ale na počátku stála volba, můžeme si zvolit znovu, tentokrát vědomě. Ovšem pokud je zde odvaha vystoupit ze sice nepříjemných, ale aspoň zajetých kolejí a překonat úzkost z neznámého.

Dali jsme si za cíl nemít se rádi, srovnávat sebe samého s ostatními a se 100% ideálem, říkat si, že když se vyřeší tato věc, tak bude budoucnost růžovější, tím pádem nežijeme dostatečně v přítomnosti, a žijeme v hierarchických vztazích, které jsou závislé na pocitu uznání a odměny a na mocenských bojích...

Prvním krokem je uvědomit si, že všechny problémy pramení z mezilidských vztahů. Kdyby člověk žil ve vesmíru úplně sám, tak by všechny problémy zmizely. Což ovšem úplně nejde, tak je načase tyto vztahy k okolí přeformulovat. Člověk si může uvědomit pocit méněcennosti, který jej může pozitivně motivovat k práci na sobě samém, ale tento pocit nemůže přerůst v komplex. Je lepší si uvědomit ostatní lidi, jako jedince jdoucí kupředu po dráze, která nemá ani začátek, ani konec. Není to závod, stačí jen, že se všichni hýbeme kupředu. Život není soutěž s ostatními.

Chceme-li žít ve společnosti, tak narazíme na tři kategorie mezilidských vztahů - úkoly v oblasti práce, v oblasti přátelství a také v oblasti lásky. Už v této fázi existují lidé, kteří se těchto úkolů nechtějí zhostit, v některých zemích existuje zkratka NEET (Not in Education, Employment or Training) pro mladé lidi, kteří odmítají vycházet z domu a v souladu s jejich cíli se u nich vytvářejí pocity úzkosti, bušení srdce, žaludeční vředy a další psychosomatické neduhy.

 

Pracovní vztahy jsou těmi nejvolnějšími, je důležité uvědomit si, že téměř jakoukoliv práci dnes není člověk schopen udělat sám. Naším cílem je dosáhnout společně dobrých výsledků a tak je možna spolupráce s lidmi, kteří k nám osobnostně neladí a se kterými nevycházíme, a k nimž se po uplynutí pracovní doby promění vztah opět na vztah k cizímu člověku. Není důležité do práce zatahovat emoce a hodnotit osobnost svých kolegů, ale raději hodnotit, jak pracují. Přátelství je těžké jen tak iniciovat a prohlubovat, navíc samotné množství přátel je pro jedince nedůležité, většině lidí na celý život zbyde jen pár blízkých. Vztahy v oblasti lásky dlouhodobě fungují, jen když se partneři navzájem respektují, považují se za rovnocenné a vzájemně se neomezují.

Když před těmito úkoly utíkáme, dáváme si za cíl vytvářet "životní lži," důvody, proč se nám v té, či oné oblasti nedaří. Hledáme nedostatky v pracovním prostředí, důvody, proč se nechceme vídat s přáteli a jelikož jsou lidé extrémně sobečtí tvorové, tak dokáží najít libovolné množství vad a nedostatků i na dokonalém partnerovi. A svět pro nás vždy může být plný nepřátel. Které jsme si vytvořili, protože se bojíme konceptu opravdové svobody, tedy odvahy nebýt oblíbený. Jde o přijmutí faktu, že se ve světě, kde žijeme svobodně, a v souladu se svými principy, najdou lidi, kteří by nás neměli v oblibě - což je asi jeden z deseti lidí. Chybou je, když se zaměříme pouze na tyto lidi a vnímání svého světa postavíme na nich a tedy na tom, že je svět nebezpečné místo. Je načase protnout Gordický uzel a prosekat si cestu ke svobodě mečem poznání.

Cestou k transformaci je zřeknutí se touhy po uznání, přestat žít proto, abychom naplnili očekávání druhých. Výchova na principu odměny a trestu nás nutí být závislými na hodnocení od ostatních a neuvědomovat si svou vlastní hodnotu. Pokud nežijeme život sami pro sebe, tak kdo ho za nás bude žít? Ani ostatní nežijí proto, aby naplnili naše očekávání, proto je zbytečné se trápit, že nežijí podle našich představ. S tím souvisí i separace úkonů - uvědomit si nakolik je trápení jiného člověka v jeho vlastní režii. Je důležité dát najevo, že tu pro něj jsme, ale zbytečně  zasahovat do úkolů druhých a přebírat je na sebe, nikomu ze zúčastněných neprospěje.

Tyto lehce sobecké kroky sloužily pouze k rozmotání vztahových nitek a tvorbě našeho nového subjektivního světa. Nezapomeňte, že lidé, kteří jsou ve svém chování motivováni hodnocením od ostatních, jsou také sebestřední. V našem novém světě neexistuje univerzální smysl života - záleží na tom, jaký smysl si v něm jedinec určí. Jediná hvězda v něm je prospěšnost ostatním. Tento člověk  začne budovat vztahy, které jsou horizontální, kde jsou si lidi rovnocennými a jsou nezávislí na odměnách a mocenských bojích. Začne okolí vnímat jako svoje přátele a v rámci pocitu sounáležitosti si najde, nebo i jenom uvědomí dosavadní způsoby, jak k celkovému blahu přispívá, ať už na úrovni činů nebo i pouhého bytí.

Jak získat pocit vlastní hodnoty a mít se rád? Prvním krokem je přestat se porovnávat s okolím a 100% ideálem někoho a naopak ve svém hodnocení začít od nuly a k ní postupně přidávat všechny dobré věci, které si na sobě uvědomujeme. A být vděčným za to, jakým člověkem už teď jsme. Nezapomeňte, že díky sebepřijetí může člověk začít mít důvěru v ostatní, aniž by se bál, že jej využijí a právě proto může být lidem kolem sebe prospěšný.

 

Pokud stále cítíme potřebu se měnit, tak jen do toho, ale už to není závod s naším okolím, ale jen s naším minulým já, ale i k němu bychom si měli vybudovat dobrý vztah, nezapomeňte, jakou cestu zvládlo urazit. Navíc pokud budete brát život jako cestu na pomyslný vrchol, tak většinu času strávíte pouze na cestě k ideálu. Život není lineární čára na cestě - když se na ní podíváte blíž, zjistíte, že se skládá z jednotlivých bodů. Stejně, jako se kvantová mechanika skládá z více nedělitelných fenoménů, které odporují klasické fyzice, tak i život je ve skutečnosti sledem jednotlivých chvil - přítomných okamžiků. Největší životní lží je nežít tady a teď. Na tom se shodnou snad všechny filozofie a duchovní nauky.

Představte si, že stojíte na jevišti - když na vás svítí jasný reflektor, tak ve svém životním dramatu nevidíte ani do první řady. Jediným důvodem, proč vidíme budoucnost a minulost, je to, že celý svůj život nasvěcujeme mdlým světlem. Začněme proto znovu zářit, teď a tady. Své budoucí cíle vnímejte jako tanec současností, kterému se plně oddáte - z těch, kteří tančili tanec psaní, se stávají spisovatelé a tanec houslí může vést k dráze hudebníka.  Adler doporučoval tanec mnoha lidem. I láska a manželství se podobají tanci, jejž vytvářejí dva lidé. Aniž by přemýšleli, jak se mají pohybovat, vezmou se za ruce a pozorují štěstí, které jim přináší každý den a přítomný okamžik. A lidé budou nazývat stopu po jejich dlouhém tanci osudem.

Na závěr bych napsal už jen pár dalších slov. Tento text vznikl díky knize, která myšlenky Adlerovy psychologie prezentovala formou sokratovského dialogu mezi mladíkem a filozofem, který tuto psychologii studoval optikou řecké filozofie. Během čtení se spolu s mladíkem mění i sám čtenář. Ani já to v životě neměl jednoduché - nádor na mozku a s ním spojená epilepsie mě připravily o normální pubertu a sociální život, vysoká škola mi vzala veškerý volný čas a práce mě poměrně rychle připravila o všechny ideály a já vyhořel v rekordním čase. Všechny mé předešlé články jsem napsal v období, kdy mě kvůli jedné úřednické nesrovnalosti nepustili ke zkoušce, která ani není finální, jen mi konečně umožní vzdělávat se v mém oboru. Každopádně jenom já sám jsem si mohl zvolit, jak se k těmto objektivním neštěstím postavím. Toto je můj poslední článek, protože já sám už v rámci péče o svoje zdraví nic dalšího napsat nemohu. Všechny informace z předchozích článků jsem totiž vyzkoušel sám na sobě. Rád bych se dostal ještě hlouběji k energetickému tělu, ale to bych jen opisoval věci z knih, aniž bych je sám prožil.

Asi tušíte, že tomu, aby člověk uplatnil myšlenky Adlerovy psychologie v praxi, musí mít poměrně dobře fungující ego a s ním spojenou sílu vůle. Ego ve své přirozené podobě nedělá nic jiného, než že nás ohraničuje vůči svému okolí, stejně jako plazmatická membrána definuje buňku vůči okolnímu tkáňovému moku. Meditace je cestou uvědomění si, že se naše individuální kapka vody neliší od okolního oceánu a že je s ním schopna opět splynout.

Ego a síla vůle by měly souviset s energií třetí čakry, ale další texty o jemnohmotných energiích, jejich blokádách a energetickém léčení nechám na povolanějších lidech, kteří s tím mají určitou praxi. Vztahy mezi nevědomím, podvědomím a vědomím jsou pořád velice neprobádané a říká se, že naše vědomá mozková kůra sedí emočním limbickém systému jako jezdec bez uzdy.

 

Tímto se s vámi loučím, zatím nezapomeňte, že: "Svět je prostý, stejně jako život. Ale udržet tuto prostou jednoduchost je velmi obtížné. Největší zkouškou pro člověka je zvládání jednoho běžného dne za druhým."

A nezapomeňte na motlitbu za vnitřní vyrovnanost: "Dopřej mi síly přijímat s jasnou myslí vše, co nemohu změnit, odvahu změnit to, co změnit mohu a moudrosti rozlišit v tom, co kam spadá."

Zdroje: Ichiro Kishimi and Fumitage Koga: The Courage to Be Disliked (vyšlo i v češtině).

             Ichiro Kishimi a Fumitage Koga: Odvaha být šťastný (pokračování, které nebylo v plánu)